Teorie dubna

TW: může obsahovat toxickou pozitivitu, falešnou chuť k životu a pocit štěstí, zkuste si proto při čtení zachovat mírný odstup, použít ironické zabarvení hlasu a lehce, jen lehce nadzvednuté obočí, děkuji.

Podle kalendáře je dnes druhý květnový státní svátek, 8. květen, Den vítězství, a pokud mi prominete (nic jiného vám ani nezbývá), že mírně pokrytecky vypustím historický význam a důležitost tohoto dne, jeho vliv na následující vývoj druhé poloviny dvacátého století a fakt, že představuje ukončení jedné z nejhrůznějších událostí evropských dějin (nakonec mu dávám více pozornosti, než kolik dostáváte vy od svých rodičů) tak bych se ráda zaměřila jen na dvě věci doprovázející dnešní den- počasí a jeho název, Den vítězství. 

Název, protože poslední dobou, pro zjednodušení říkejme od začátku dubna (chápete, ta slavná april theory) je to opravdu více o vítězství, motivaci, skutečné chuti ráno vstávat, pastelových barvách a sluníčku, dobrých knížkách (nebo i těch horších), jednorožcích a duze a už mlčím, abyste tu vydrželi. Trochu jinak řečeno, pokud jsme všichni přežili zimní smutky, apatii k životu, sebedestruktivní chování způsobené sněhem, tmou a nízkými teplotami, tak teď už by mělo být jen a jen lépe (zdroj: reels). Podle definice je totiž duben přesně tím měsícem, kdy začínáme nové projekty, vylézáme více ven (doslova i obrazně) a máme ze všeho jednoduše více potěšení, než v měsících minulých. Snad za to může vidina léta, počasí a delší dny (nic si nenalhávejme, zas tolik se toho totiž nemění), ale vzpomínky na jaro budou v budoucnu rozhodně jasnější a ostřejší, než ty na měsíce zimní. 

Za mě (za nikoho jiného ani mluvit nechci, i když to dělám dost automaticky) celé to dubnové zlepšení kvality života spočívá v jedné důležité věci (ještě taky ve vitamínu D, kytičkách, ledové kávě, lepších rodinných vztazích, dostatku spánku a lepšímu apetitu samozřejmě...) a tím je plánování a snad i radosti z budoucnosti (neuvěřitelné). Jen na květen se mi totiž povedlo spíše omylem naplánovat výlety do dvou evropských hlavních měst a o čtvrt roku stráveném na Smaragdovém ostrově ani nemluvím. 

Kromě toho ale také mluvím o plánování obyčejných dnů, těch skládajících se z cest do školy za doprovodu country muziky, studijních randíček v knihovně, dlouhých procházek na té naší dědině a pití kávy s mamkou. Chápete to, žejo.

Nevím, možná se jen vesmír ze své podstaty snaží dostat do rovnováhy a všichni teď po zimě plné slz a sebenenávisti zažíváme takovou roztomilou manickou epizodu, nakonec, díky za ni.

A

P.S. Včera jsem na silnici potkala tank, ze kterého se nakonec vyklubalo jen obyčejné bojové vozidlo pěchoty s protiletadlovým dělem (děkujeme tomáši) ale ať to bylo cokoliv, vypadalo to hodně působivě (v případě zájmu o fotku se nebojte požádat!)