Věřte nevěřte

Věřte nevěřte, skutečně čtete slova napsaná necelých dva tisíce kilometrů jižně od Prahy, z řeckého ostrova Korfu, konkrétně z vesničky Korakjana (což napsané vypadá celkem nevinně, ale zkuste si to vyslovovat dvakrát denně před řidičem autobusu- bílé dodávky s černými skly- a změníte názor. Už se mi povedlo přejmenovat obec na Korajkana, Korjakana a nejlépe znějící byla asi Krojakana. Řidič i google mapy vám sice rozumět budou, ale uznejte, po třech týdnech existování tady už to je trochu trapné) a já sama nevím, čím začít dříve. Protože je toho hodně, co mi tu leží na srdci, věci odehrávající se kolem mě i ve mě, které by snad mohly stát za zmínku, trochu času a pozornosti.

Abych ve vás vzbudila na začátek lehkou závist, zkusím nejdříve uvést ty hezké a pozitivní aspekty tohoto zatím třítýdenního existování. (vážně mě nenapadá lepší výraz, ve finále jde totiž opravdu jen o existování a jednoduše žití. Sice trochu dál od domova, mezi jinými lidmi, s lehce odlišnou rutinou a náplní během dne a samozřejmě s možností se kdykoliv vykoupat v moři a přitom pít předražené drinky (reálně jsem tu měla jeden) a ještě předraženější ledové kávy (reálně je tu piju místo vody), ale jinak se žádné velké změny a překvapení nekonají (sama netuším jaký typ změny nebo překvapení by to vlastně měl být)

Existování v zemi s divným písmem, temperamentními (létající talíře v restauracích, šílení řidiči aut- například používání předních světel nebo blinkru se tu moc neprovozuje) a zároveň někdy až moc klidnými lidmi (,,..just relax Anna, don't be so stressed..." slyším několikrát denně) a ať je popis Řecka dostačující, zemi fotbalu a  úchylných bohů, bájí a pověstí, gyrosu a všudypřítomných nemocně vypadajících koček (dnes v restauraci jedna ležela na zemi s poraněnou nohou, s kolegy jsme do ní šťouchali a doufali, že neumře  v místnosti plné zbohatlých britských zákazníků, kteří kvůli ní dokonce požadovali to slavné ,,call your manager").

Tak tedy to pozitivní- do práce jsem nenastoupila, stejně jako moje vesmírem seslané spolubydlící (osud mi byl nakloněn, když zařídil ubytování jen s česky a slovensky mluvícími spolubrigádnicemi a spolutrpitelkami) hned po příjezdu. Prvních deset dní bylo na programu jen podepisování dokumentů (většina z nich byla v řečtině, takže pochybnosti o tom, co vlastně podepisujeme, jestli jsme právě nedarovali všechny orgány a nezaprodali vlastní rodinu byly celkem na místě) dlouhé čekání před třemi různými HR kancelářemi a nadávání na menší i větší problémy s organizací a komunikací ze strany našich zaměstnavatelů. 

Ale hlavně, prvních deset dní bylo naplněno především odpočinkem, poznáváním a skutečným užíváním si všeho, co Korfu nabízí a peněženka dovolí. Opalování se (opalovací mléko je celkem přeceňované, takže někdy spíše riskování rakoviny kůže), dlouhé procházky v horách (někdy jsou ty všudypřítomné kopce příjemné a žádoucí, někdy se mi kvůli nim chce brečet, je to definice love- hate vztah s místním terénem), užívání si opravdového nefalšovaného nočního života v Korfu city (pro místní je to Kerkyra- respektive Κέρκυρα, což ze začátku bylo trochu matoucí, když jsem si myslela že se jedná o dvě různá města), utrácením za více či méně užitečné suvenýry (včetně dekorací do bytu jako jsou obrazy a sošky) nebo také objevení hezké posilovny vzdálené pár zastávek autobusem od našeho ubytování (bohužel okamžité zakoupení si měsíční permanentky se ukázalo jako celkem naivní krok, vzhledem k radikální změně v denním programu a množství energie po nástupu do práce). Jednoduše řečeno, necelé dva první týdny byla až moc hezká dovolená, podpořená škodolibým vědomím, že v Čechách stále ještě nejsou prázdniny. 

Během tohoto krátkého období jsme si dokonce vypůjčili loď a podnikli celodenní výlet na moři (cíl byla Albánie, což bohužel či naštěstí nakonec nevyšlo)- den ve znamení ,peníze budou my nebudeme' a tvorby vzpomínek, které se nám nejspíše vybaví na smrtelné posteli.

No, do práce jsem nastoupila 1. července. A řekněme, že 1. července začal boj o přežití v podobě téměř každodenních osmihodinových směn (rozdělené na dvě části, docela sranda chodit denně čtyřikrát téměř čtyřicet minut z práce domů, z domu do práce, z práce domů, z domu...) a v podobě se vším všudy tak čtyř hodin denně ,,odpočinku".

Ale popravdě, odcházím zatím vždy s úsměvem. Říkám zatím, protože teď jsme asi ještě všichni nabití energií z počátečního volna, ale budu doufat, že během následujících dvou měsíců se psychické ani fyzické zdraví a pohoda moc nezmění od momentálního stavu, popřípadě jen minimálně (moc moc doufám). Protože i když je pozice ,,assistent waitress" občas náročnější a obnáší trochu stresu, představuje především možnost trávit čas ve vesměs příjemném týmu (to vesměs je určeno pár trochu povýšeným kolegům, ale také milému dvaatřicetiletému Nikovi, který rád mluví jako Pikachu a často pronáší moudra jako ,,..you know Anna, everything is possible with a smile..") (zároveň si nemůžu být úplně jistá, jestli některé jejich ,malaka' není určeno mně, ale asi mi nevadí žít v takové nevědomosti) a většinově dobře naladěných, řekněme movitějších, hostů, mezi kterými se překvapivě alespoň jednou denně objeví nějací Češi (mimochodem rozpoznávání české angličtiny je velice snadné).

Zatím si tedy nebudu stěžovat (přestože zdaleka nezažíváme definici komfortu a důvody ke stýskání by se našly, zatím stížnosti ještě nejsou potřeba) a snad to tak zůstane do 10. září, kdy ve 23:40 budu opět stát na pražském letišti a kdy se z toho, co je teď reálným životem, začnou stávat jen vzpomínky a příběhy k vyprávění. 

(za půl hodiny se odebírám na druhou směnu dneška, která končí v půl jedenácté večer. To nejspíše moje momentální dny popisuje úplně nejlépe a není třeba dodávat nic dalšího.)

Užijte si tedy léto, kdekoliv a s kýmkoliv, a snad to všichni (moc moc doufám) prožijeme co nejvíce nám schopnost cítit a prožívat život dovolí.

A