místo Špindlu stopem do Oseku a místo Sněžky RCL obvod

 Ideální první slova, která jsem si potají připravovala už před týdnem, měla popisovat můj dobrodružný a přitom atraktivní a záviděníhodný výlet do Špindlerova mlýna, přespávání na černo v ubytovně, která jen maličko smrdí a kde je jen maličko plísně a kde by mi velice váženou společnost dělal Ukrajinec Ivan, vyčerpané studentky hotelové školy (za jednu z nich bych se vlastně v případě nouze musela sama vydávat) a kde bych se musela schovávat před obávanou paní domácí. 

Ale na ničem z toho by nezáleželo, protože by to bylo zadarmo, a sehnat ubytování v tak turisticky vytížené destinaci, která tak akorát odpovídá mým finančním možnostem zní až nereálně. Nakonec to úplně realitou nebylo, ale důvodem nebylo vyhození Ivanem ani paní domácí, ani sníh cestě nezabránil, ani mě na cestě nepotkala žádná tragédie (nebo asi záleží co považujete za tragédii) ale způsobila to až trapná chyba nezakoupení si předem jízdenky Poděbrady- Špindlerův mlýn.

Kdybych totiž tuto chybu neudělala, a již před odchodem z domu bych si zarezervovala to poslední volné místečko číslo 11, bývala bych včera skutečně odjela a bezpečně dojela do Špindlu a dnes touto dobou bych se vracela na sněžnicích z naší nejvyšší hory, telefon měla plný zasněžených fotek a samozřejmě těch sněžnic a chystala bych se na večeří v hodnotě minimálně dvou měsíčních výplat. Nějak tak to mělo probíhat a nějak tak to tu mělo být zaznamenáno. 

Výlet nakonec byl o dost kratší, finančně vyšel zhruba stejně a především jsem během něho zažila většinu představitelných emocí- vyjma radosti, štěstí, nadšení, spokojenosti, lásky, klidu a pohody a všech ostatních, které většinou nazýváme pozitivními. 

Když jsem v Poděbradech na IDOSu viděla ta kouzelná slova ,Spoj je vyprodán' překvapivě jsem moc nepanikařila, vlastně ani vědomí, že mi zbývá 15 % baterky na telefonu a asi tři hodiny světla mě nechávaly chladnou, plán byl jasný- překonat těch necelých 90 km stopem (nutno říct, že pokud nepočítáme stopování mezi vesnicemi, kde bydlím, tak s tímto způsobem přepravy mám nulové zkušenosti, ale naivně jsem věřila, že to přeci nemůže být nic těžkého, do Špindlu přece pojede každý druhý, takhle si na víkend zalyžovat...) Zastavila mi poměrně rychle paní jedoucí do Velkého Oseku. Bohužel mé znalosti českých měst končí u Prahy a Brna, takže jsem nadšeně kývla i když mě tím vlastně odvezla ještě dál, než kdybych zůstala u té silnice v Poděbradech. 

Plán dále byl jet z Oseku do Rokytnice nad Jizerou, ale na zastávce jsem se seznámila s jedním moc milým a upovídaným pracovníkem v oranžové vestě, který sice podobných dobrodružných zkušeností a historek měl hodně (,,..když jsem takhle dřív jezdil pr*at tak jsem taky často musel přespávat na ulici, ve Varech jsem se dokonce probudil s nožem na krku a někde si ke mně stoupli dva chlápci s boxerama a celou noc na mě na lavičce dávali pozor. A co ty, tebe jako máma vyhodila z domu nebo..?") tak mě přesvědčil, ať to radši neriskuju a jedu domů jestli můžu, přece nechci v noci zmrznout... A protože mít vlastní názory a nápady a řídit se jimi je mnohem náročnější než jen poslouchat doporučení ostatních, nasedla jsem s ním do vlaku do Nymburka, kde jsem se dokonce díky dvouhodinového přestupu mohla chvíli učit fyziku a předstírat, že přesně takhle vypadal původní plán. Nakonec ještě vlak prodělal menší zpoždění díky dvěma asi dvanáctiletým klukům, kteří asi zkoukli 13 Reasons Why, protože si lehli před vlak na koleje, pak proběhli všechny vagony zatímco je pronásledoval (skutečně pronásledoval) průvodčí a garantoval jim peklo na zemi.

Nakonec jsem tedy už okolo jedenácté byla u sebe doma v posteli, živá a zdravá, nezmrzlá, ale.. víme. Stačí si už jen říkat, že kdyby se to přeci jen povedlo, třeba bych skončila pod lavinou nebo uvězněná na Sněžce kvůli sněhové bouři nebo tak něco. 

(fotka ne úplně ze Špindlu)

A