Žabky se polsky řeknou japonki

Psát o školních výletech a exkurzích se může zdát mírně zoufalé, především když to není pod nátlakem ze strany učitelů a když účel psaní není zveřejnění na školním webu (jedna z mnoha traumatických zkušeností, za které bych od školy ráda získala odškodnění), ale třeba se nakonec ukáže, že strávit dva dny u našich slovanských bratrů Poláků v rámci akce pořádané školou není úplně k zahození.

Celkem účinná strategie organizátorů byl výjezd ve čtyři hodiny ráno a následná šestihodinová cesta autobusem, tím se totiž dost značně snížila energie k životu nás všech a mohli jsme tak mít plný autentických zážitek z návštěvy KL Ausw- ne. Koncentrační tábor Osvětim byl pravděpodobně hlavní bod celé dvoudenní exkurze a snad je na místě přiznat, že mráz do nějaké míry přejel po zádech každému (Kanyeho pokud vím nikdo cestou  zpátky neposlouchal) a atmosféře nijak nepřidal ani studený vítr a celkově mrazivé počasí.

O to více byl následný přejezd a přespání v Krakowě pozitivnější, především hotel, kde žluté uzoučké chodby rozhodně navrhoval fanoušek backrooms, kde údržbář tekoucí umyvadlo vyřešil ručníkem navíc a kde byly vždy alespoň dva pokoje stejného čísla (chudák naše profesorka pak místo prváků klepala na ještě většího chudáka ,Poláka, co je cítit marjánou').

Ale večerní Krakow nám učaroval, nejvíce pak nízké ceny za jídlo (ty jsme sice nakonec díky jazykové bariéře vykompenzovali objednáním lanýžů za 120 zlotých a aniž bychom tušili, že jíme jídlo pro vrchní vrstvu společnosti, zhodnotili je maximálně na 6/10). Příjemným zakončením pak byli i protestující zpěváci na téměř liduprázdném náměstí, kteří nejdříve předvedli dechberoucí koncert s ukrajinskými vlajkami a nakonec nás jemně nabádali ať pomůžeme ,stop second Hitler' a ,make peace not war'. Asi měli pravdu. 

Další den jsme pokračovali s prohlídkou druhého největšího polského města  a současně si vytvořili konexe u místích policistů, poštvali proti sobě zoufalé koblihářky- vyhrocená situace, kdy ale bylo dokázáno, že zákazník má vždy pravdu. Jen doufám, že jsme nikoho nepřipravili o práci, za to ty koblihy vážně nestály...

Poslední zastávka nakonec byla v solných dolech v městečku Vělička (polština úplně vybízí k používání zdrobnělin) a tak, jak jsem z představy tříhodinové prohlídky mrazivého podzemí byla upřímně vyděšená, tak moc velkou úlevu jsem pocítila při zjištění, že v dolech je teplo a že místo zdlouhavých historických faktů budeme poslouchat skutečnou verzi pohádky Sůl nad zlato. Ale především, že jsme měli možnost být tři hodiny v přítomnosti nejlepší průvodkyně na světě (to nepřeháním. Popravdě řečeno, až budu velká, chci být jako ona.) která vás donutila usmívat se všemu, co řekla. Doporučila nám nejideálnější místo, kde olíznout stěnu a ochutnat tak to místní zlato, připomněla, že koně neumí lítat a udělala nám rychlokurz polštiny, kdy jsme se dozvěděli, že žabky se polsky řeknou japonki. Asi proto, jak ťapkají)

     

(mírná oprava. Až budu velká, chci být jako on.) 

A